Přinášíme překlad stanoviska, které bylo schváleno anarchistickými organizacemi, jež se účastnili konference pořádané internetovým portálem anarkismo.net 7. února 2010 v Paříži. Na konferenci byli přítomni zástupci skupin Alternative Liberataire (Francie), Counter Power (Norsko), Federazione dei Comunisti Anarchici (Itálie), Liberty & Solidarity (Velká Británie), Organisation Socialiste Libertaire (Švýcarsko) a Workers Solidarity Movement (Irsko). [English] [Français] [Italiano] [Portuguęs] [ελληνικά] [Polski] [Nederlands]
Přijatá strategie se neohlíží na destrukci způsobenou současnou ekonomickou krizí a drasticky redukuje veřejné služby (zdravotnictví, dopravu, vzdělání, komunální služby, bydlení), jak na úrovni diskurzu, tak i na reálné úrovni. Předkládá trh jako kriterium toho, co určuje „službu spotřebitele“ a podmiňuje jeho přístup k službám (někdo, kdo má prostředky navíc, bude mít možnost přístupu k soukromému zdravotnictví, k důchodu atd.). Od 1. ledna 2009 už není možné zavádět daňovou politiku, jejímž cílem by byla redistribuce bohatství a vytváření fondů na realizaci sociální politiky a vytváření sociálního zabezpečení a výhod. Současně povoluje existenci dalších daňových rájů.
Jak tomu obvykle bývá, prvními obětmi této politiky sociální demontáže se stávají ženy, které často musí samotné zajistit péči dětem, rodičům a členům rodiny. Je to především znatelné v zemích, ve kterých absence jakékoli sociální pomoci nutí ženy opustit práci.
Trh práce a s ním spojená sociální politika mohou v této situaci být podrobeny pouze režimu neoliberálního kapitalismu: deregulace a zhoršování standardů práce a stability zaměstnání a likvidace sociálních a zaměstnaneckých práv.
V Evropě, ve které se nadále projevuje krize, to znamená dvě věci: další zneužívání z sociálního dumpingu a znemožnění práva na stávku pro ty, kteří se domáhají rovných pracovních podmínek ve firmách přestěhovaných do jiných zemích. Vše ve jménu konkurence a tržního hospodářství.
Od doby podepsání smlouvy o elastickém zaměstnání v roce 2007 mají zaměstnavatelé plnou svobodu ve způsobu organizace práce. Od zaměstnanců se vyžadují neustále změny zaměstnání a v dlouhodobě jsou nuceni k neustálým školením – údajně s cílem zajištění „bezpečí zaměstnání“.
Na trhu práce zdevastovaném krizí znova zavádí heslo „konkurenčnosti“, za kterým se ukrývá sociální dumping, ale taktéž privatizace pro společnost potřebných služeb a ořezávání výdajů spojených se zvyšováním elasticity a mobilnosti pracovní síly, a také její schopnosti k adaptaci.
Německo, Francie a Itálie – země, které kdysi byly považované za „silné“ v oblasti sociálního zabezpečení a měly „tvrdá“ zaměstnanecká práva, přeměnily vnitřní trh práce a klesly na úroveň Španělska, Irska a Velké Británie v oblasti příspěvku pro nezaměstnané, snížením ochrany před propouštěním, zvýšením důchodového věku, elastickými pracovními smlouvami, oslabením sociálních jistot atd.
Imigrační politika EU se rovněž dotkla logiky trhu a pokrytectví dvojakých standardů. Na jednu stranu ostře vystupuje potřeba zaměstnání pracovníků mimo EU v souvislosti se stárnutím evropské společnosti (imigranstká pracovní síla je nezbytná a žádoucí pro splnění požadavků práce postrádající bezpečnost a stabilitu v konkurenčním trhu), a na druhou stranu odmítá přiznání občanských práv těmto pracovníkům, což posiluje rasistická obvinění z „nelegálnosti“ imigrantů. To prohlubuje represi a kontrolu, které jsou vystaveni imigranti, ulehčující nerovné zacházení a agresivní vykořisťování v linii „Sever-Jih“, což je výrazně viditelné především v evropských oblastech Středomoří.
Pro imigranty a Evropany znamená elasticita dostupnost práce na základě potřeb produkce. V době krize, kdy jsou likvidovány milióny pracovních míst, je to ideální situace pro firmy. Trh práce se stává mechanismem (opřeným o zákony, nařízení, rozhodnutí ad hoc, direktivy atd.), jehož cílem je vyhnout se jakémukoli angažování se v sociálních konfliktech. V tomto destruktivním hospodářském a sociálním modelu byly sociální a zaměstnanecké boje rozbity na tisíce částí a ztrácí svojí efektivitu. Nezbytností se stává otevření koncepce a organizace aktivit za práva zaměstnanců a obyvatel za jejich skutečné zájmy, jako jednoho boje za práva všech námezdně pracujících.
Musíme se postavit logice rozdělení a elasticitě globálního sociálního a výrobního modelu, vlastního pro kapitalismus. Musíme zahájit boje za práva všech žen a mužů – za jejich zaměstnanecká, sociální a občanská práva.
Musíme odstranit ekonomické, politické a právní překážky, které stojí v cestě svobodě a rovnosti v našem každodenním životě. Odmítáme existující koncepce participace a organizace společnosti. Pro nás je přímá participace možná jedině na základě vzájemné pomoci a solidarity.
Musíme proti koncepci konkurence postavit koncepci a praxi solidarity.
Všechny alternativní dělnické, sociální a politické síly musí podpořit boje za práva a zájmy pracujících, za společnost zorganizovanou na základě solidarity, a ne konkurence; respektu, svobody a rovnosti, ne na základě autoritářství, individualismu a nedostatku demokracie. Skutečně, existuje pouze jediná odpověď, když se rozhodneme pro vlastní volbu a vlastní hodnoty:
Společná mobilizace: