user preferences

New Events

Argentina / Uruguay / Paraguay

no event posted in the last week

Pracující bez šéfů – samospráva pracujících v Argentině

category argentina / uruguay / paraguay | workplace struggles | opinion/analysis author Friday May 14, 2010 17:20author by José Antonio Gutiérrez D. Report this post to the editors

20. prosince 2001 překvapila Argentina svět, když spontánní lidové povstání donutilo rezignovat prezidenta. Zdálo se, že s nejvíce prosperující ekonomikou Latinské Ameriky se najednou začala otřásat zem. Téměř v každé čtvrti začaly vzkvétat sousedská shromáždění a hnutí nezaměstnaných 'piqueteros' přešlo do ofenzívy. [English] [Italiano]
arg.jpg


Pracující bez šéfů – samospráva pracujících v Argentině


20. prosince 2001 překvapila Argentina svět, když spontánní lidové povstání donutilo rezignovat prezidenta. Zdálo se, že s nejvíce prosperující ekonomikou Latinské Ameriky se najednou začala otřásat zem. Téměř v každé čtvrti začaly vzkvétat sousedská shromáždění a hnutí nezaměstnaných 'piqueteros' přešlo do ofenzívy.

Mnoho levicových subjektů vycítilo možný úspěch v podhoubí, ve kterém téměř všechny instituce a politické strany ztratily veškerou důvěru. Někteří lidé si začali myslet, že nás prosincové otřesy posunuly mnohem dále, než tomu ve skutečnosti bylo, a že revoluce číhala za rohem. Realita byla však taková, že situace v Argentině se neposunula vůbec nikam a vládnoucí třída znovu zahájila ofenzívu, zatímco 40% lidí stále žilo v chudobě a hlad svíral žaludky 25% populace.

Měli bychom začít vážně uvažovat o problémech, kterým čelí pracující v předrevoluční periodě – například o vzájemném vlivu vlastnických vztahů a řízení produkce, které jasně ukázaly zkušenosti z obsazených továren.

Původní bojový pokřik argentinského lidu „Que se vayan todos" (Všichni ven), který vyjadřoval přání skoncovat se všemi zkorumpovanými byrokraciemi a s celou politickou třídou skončil nakonec tak, že vše zůstalo při starém. Tyto zkušenosti také upozorňují na problémy, kterým anarchisté čelí kdekoliv při počínajícím lidovém povstání a které nám napovídají, že budování libertinské společnosti není záležitostí opakujících se klišé a sloganů.


Posledních 30 let* pociťuje Latinská Amerika nástup neo-liberální agendy – programy strukturálních úprav, úsporná opatření, pohyb od modelu industrializace a 'vnitrostátní akumulace' směrem k modelu, který zvýhodňuje promiskuitní finanční kapitál, dohody o volném obchodu a vzrůstající ekonomickou závislost regionu na USA. Tak jako obvykle pocítili obyčejní lidé nejhorší dopady této agendy – vysokou míru nezaměstnanosti, pokles mezd a životní úrovně. Bezprostřední a základní lidské potřeby byly obětovány v souvislosti s prioritami místní byrokracie: splácení podvodného externího dluhu a udržování nadstandardního profitu regionálních i zahraničních ekonomických elit.

Vzhledem k náporu elit Latinské Ameriky v osmdesátých a devadesátých letech, jsme se stali svědky situace, která byla v ostrém kontrastu s politickým scénářem sedmdesátých a počátku osmdesátých let. Byli jsme přesunuti ze situace, kdy pracující třída byla v ofenzívě do fáze, ve které lidové hnutí a pracující obecně přijali defenzivní roli. Zejména devadesátá léta byla charakterizována roztříštěností boje a nedostatkem smyslu pro jednotu v důsledku rozdílných pohybů v lidovém hnutí a ofenzívy vládnoucí třídy. Ale známky, že krize zažehává ohnisko modelu, který se vymyká konvenční politice, se projevují v rozličných povstáních po celém kontinentu – v Ekvádoru, Venezuele, Bolívii, Peru a Argentině.

Všechny tyto sociální otřesy mají společné znaky: signalizují a vykreslují podobu nového scénáře, ve kterém má lidové hnutí předpoklady opět přejít do ofenzívy. Zkušenosti argentinského lidu za poslední 3 roky* jsou vepsané v tomto kontextu a ukazují i se svými vnitřními protiklady, potenciály a limity stávající situaci revolučního hnutí v Latinské Americe. Vznik nového lidového hnutí nepochybně vyjadřuje posílení regionální opozice vůči ekonomickému diktátu mezinárodních finančních institucí. Ukazuje nové úspěšné hnutí za šíření revoluční politiky, signalizující novou cestu pro osvobození utlačovaných a vykořisťovaných napříč regionem.

'Argentinazo'**

20. prosince 2001 překvapila Argentina svět, když spontánní lidové povstání donutilo prezidenta Fernando De La Rua rezignovat. Zdálo se, že s nejvíce prosperující ekonomikou Latinské Ameriky se najednou začala otřásat zem. Ale realita byla taková, že symptomy argentinské krize byly do onoho dne snášeny dobře, to, co se stalo, nebylo ničím jiným než reakcí na kumulující se krizi, která přerostla ve 'vulkanický' lidový hněv.

Lidový hněv byl reakcí na hlubokou ekonomickou krizi, zasahující celou Latinskou Ameriku, která přeskočila z diktatur sedmdesátých let a jejich procesu de-industrializace, zhoršující se se zběsilým zavedením neo-liberální agendy vládou Carlose Saula Menema. Na konci dekády byla projevující se krize nepopiratelná: nezaměstnanost přesáhla hranici 20% a stabilně rostla, totální stagnace produktivních aktivit středních a malých průmyslových odvětví, neustupující recese v letech 1996 – 2001 a externí dluh, který se vymknul kontrole. Toto všechno byly jasné příznaky toho, že s 'ukázkovou ekonomikou' Latinské Ameriky něco není v pořádku. (1)

Vývoj krize skrze devadesátá léta vedl k vzestupu hnutí nezaměstnaných, jako nového klíčového hráče v procesu vzdoru neprivilegovaných v Argentině. Piqueteros, jak byli nazýváni, povstali v polovině devadesátých let jako nový typ organizace požadující práci skrze blokády silnic. Výrazně inklinovali k taktice přímé akce a v mnoha případech k horizontální organizační struktuře. (2) Brzy se stali reálnou alternativou k byrokratickým odborovým svazům a řešili problém, že významný segment pracující třídy (nezaměstnaní) nebyl zastoupen odbory (protože byl vylučován kvůli svému statusu nezaměstnaný). Tohle hnutí bylo prvním zvoněním na poplach v sociální krizi, která se nadále prohlubovala.

Kromě zhoršující se životní úrovně obyvatel a vzrůstajících problémů po sobě jdoucích vlád či neschopnosti zatočit se zhoršující se ekonomickou situací je nezbytné vzít v úvahu nový faktor, v zájmu porozumění politickým krizím tohoto roku: vnitřní konflikt vládnoucích elit. Jedna část byla reprezentována nově vládnoucí stranou UCR (liberální strana) a druhá Peronisty (PJ, národní hnutí s populistickými prvky a silnou inklinací k pravici). Již od počátku vlády Fernanda De La Rua používali Peronisté všech sil, aby oponovali a destabilizovali jeho kabinet (konfederace zaměstnavatelů, odborová a parlamentní opozice). V podobném úsilí viděli příležitost k opětovnému získání moci a politického vlivu a chtěli si tak vydláždit cestu k zahřátým vládním křeslům.

Tato vznětlivá směsice vnitro-vládního konfliktu, hluboké ekonomické krize, dusivého externího dluhu, neklid střední třídy, krach bankovních domů (v důsledku vláda uvalila 'corralito' (3), tedy strop na výběry, aby lidé neběželi do banky a nevybrali všechny své účty) a neúnosných životních podmínek pracujících – to vše explodovalo 19. prosince 2001, kdy rozliční hybatelé (nezaměstnaní, střední třída, sousedské spolky, apod.) vyšli do ulic a požadovali zrušení 'corralita' a rezignaci vlády. Prosperující Buenos Aires se náhle dostalo do obležení morochos a negros (v noblesním argentinském žargonu je tak označován každý, jehož barva kůže je tmavší než mramor), kteří vyšli z chudinských slumů a čtvrtí argentinských měst, které zrovna nevypadají jako jihoamerická Itálie. (4)

Hnutí obsadilo ulice a po 48 hodinách bojů a střetů s policií sesadilo nenáviděnou vládu De La Rua. Vzápětí se téměř v každé čtvrti Buenos Aires začala utvářet sousedská shromáždění a hnutí nezaměstnaných 'piqueteros' přešlo do ofenzívy. Mnoho levicových subjektů vycítilo možný úspěch v podhoubí, ve kterém téměř všechny instituce a politické strany ztratily veškerou důvěru. Některé z nich zašly mnohem dále a snažily se rozkrýt v prosincových událostech novou revoluční subjektivitu, nový způsob 'dělání revoluce', mást svržením vlády a hlubokými změnami a požadovat návrat kapitalismu oblečeného do kabátu revolučních termínů. Jenomže revoluční boj nemůže pracující třída vyhrát v ulicích, ale v továrnách, na polích, v dolech a dílnách; nemůže být vyhrán svržením prezidenta, ale zpochybněním logiky kapitalistické společnosti, vyvlastněním majetku buržoazie, zničením státu a všech buržoazních institucí a ve stejný čas vybudováním nových struktur přímé demokracie, kde jsou rozhodnutí přijímána zdola, samotnými lidmi.

Nová ekonomická situace

Někteří lidé si začali myslet, že nás prosincové otřesy posunuly mnohem dále, než tomu ve skutečnosti bylo, a že revoluce číhala za rohem. Ve skutečnosti byl politický scénář mnohem více komplikovaný. Vládnoucí třída opět přešla do ofenzívy v důsledku toho, že se situace v Argentině nikam nevyvíjela: 40% lidí stále žilo v chudobě a hlad svíral žaludky 25% populace. Nezaměstnanost neklesla pod 21% a nejistota práce sužovala 70% pracujících. 10% populace stále náleží 51,7% celonárodního příjmu a nerovnost vzrůstá – v roce 1991 bylo nejbohatších 20% v Buenos Aires 17,5krát bohatších než nejchudších 20%; v roce 2003 byli bohatší již 52,7krát. Externí dluh nadále vzrůstá a v květnu 2002 dosahuje 114.600.000.000 dolarů. Na počátku roku 2004 částka činí již 178.000.000.000 dolarů. (5) V tomto kontextu se argentinská krize prohlubuje, není naděje na její blízký konec, a není naděje na její konec ani ve snesitelně delším horizontu.

Když byl De La Rue svržen lidovým povstáním (po čemž následovala krátkodobá vláda Rodrigueze Saa), převzal post prezidenta Duhalde. Jasným úkolem jeho kabinetu bylo zachování 'normality', tj. zachování institucionálního řádu a ekonomického modelu; jinými slovy, kabinet měl garantovat přechodné stádium. Stejný trend následoval nový prezident Kirchner, který byl inaugurován v roce 2003. Pokračoval v odsuzování neo-liberalizmu, přičemž kapitalismus zůstal nedotčen. Stěžoval si na mezinárodní tlak na chudé země, přesto zachoval upřednostňování splácení zahraničního dluhu před navyšováním životních standardů obyvatel. Dále pokračoval v potlačování lidových hnutí represivní mocí i štvavými anti-kampaněmi. Navzdory iluzi některých autoritářských levičáků, kteří viděli v Kirchnerově politice progresivní trend, je jeho vláda ještě zoufalejším pokusem o zachování starého světa a jeho institucí, i když zabaleným do nového hávu.

Zkušenosti samosprávných továren

Zavádění neo-liberální agendy během několika posledních dekád vyprodukovalo pokles průmyslových aktivit a celkový pád argentinského průmyslu. První z 'f-bricas recuperadas' (továrny, které obsadili sami pracující a znovu rozjeli výrobu) se objevila před sedmi lety*, v dobách prohlubující se ekonomické krize v Argentině, ještě před sociální explozí 19. a 20. prosince 2001. Byly vyjádřením pracující třídy v defenzívě. Jejich iniciátoři a iniciátorky nechtěli přijít o svou práci a upadnout do nezaměstnanosti. Měli ještě daleko k tomu, aby se jejich činy mohly považovat za ofenzívu pracujících.

Prvním obsazeným podnikem byly v roce 1996 chladírny Yaguané, v roce 1998 následovaly hutě IMPA (Metalúrgica Plástica Argentina). V roce 2000, obsadilo 90 dělníků z Avellanedy (Buenos Aires) železárny GIP. Poté co splatili kompenzace (2001), založili družstvo Uniún y Fuerza” (Jednota a síla) a rozjeli výrobu v oblasti, která byla před rokem svědkem bankrotu více než 1 000 podniků. (6) Ten rok byly továrna na dlaždičky Zanon v provincii Neuquén a textilka Brukman v Buenos Aires zanechány vlastníky svému osudu a obsazeny pracujícími, kteří se nehodlali smířit se ztrátou zaměstnání. Brukman byl obsazen 18. prosince, jeden den před 'Argentinazo'. Zanon pod správou pracujících navýšil výrobu a počet pracovních pozic (v současnosti asi 250*). Jacobo Brukman, ex-vlastník textilky Brukman, vyhnal pracující z továrny, jenomže v říjnu 2003 společnost vyhlásila finální bankrot, došlo k vyvlastnění a opětovnému navrácení pracujícím, kteří mezitím založili družstvo nazvané "18 de Diciembre", a za zpěvu “Aquí están, éstas son, las obreras sin patrón” (Tady jsou, to jsou oni, dělníci bez šéfů...) znovu rozjeli výrobu.

Mezitím stihl bývalý vlastník zničit stroje a vybavení továrny a pracující kempovali 6 měsíců před branami závodu, aby zabránili rozjetí produkce za pomoci najatých stávkokazů (7). Dnes* je v Argentině asi 170 obsazených továren a asi 10 000 pracujících zažívá zkušenosti z kolektivně řízené práce. Ve všech těchto továrnách vymizela hierarchie a příjem je rovnou měrou rozdělen mezi všechny zaměstnance. V minulosti některé z nich vynaložily 65-70% výnosu na 'platy' šéfů a manažerů.

Když v prosinci 2001 přišlo 'Argentinazo', začaly obsazené podniky sdílet síť solidarity a mnoho aktivistů jim začalo poskytovat silnou podporu. Na sousedských shromážděních měli pracující těchto podniků otevřené dveře. Brzy začali organizovat společný boj za společné požadavky. První věcí byla změna zákona týkajícího se vyhlašování bankrotů. Tento zákon říká, že po té co podnik vyhlásí bankrot, jeho stroje a vybavení musí být nejpozději do 4 měsíců vydraženy v zájmu splacení půjček věřitelům. A v případech, kdy pracující obsadili továrny a žádali své odškodnění, mohl si ex-majitel nárokovat původní prostory a vybavení. Pracující jasně poukázali, že tento zákon upřednostňuje splácení dluhu věřitelům nad právem pracovat a udržet kontinuitu produkce.

V současné době* připravuje vláda novelu zákona, umožňující akcionářský model v těchto podnicích, který byl širokou vrstvou pracujících odmítnut. Novela útočí na požadavek pracujících, že každý by měl mít nárok na pracovní podmínky zbavené závislosti.

Podniky organizované ve skupině MNER (Národní hnutí obsazených podniků), v nichž se ujaly legální formy družstevnictví, požadují novelu zmíněného zákona. Některé podniky, které nejsou organizovány v této skupině, požadují aplikaci článku 17 do ústavy (nejznámější obsazené továrny Zanon a Brukman byly do loňského* roku mezi nimi, poté přešly na legální formu družstevnictví). Článek 17 říká, že je možné uskutečnit vyvlastnění, když si to žádá společenský prospěch. Tzn. tyto podniky požadují, že stejně jako vláda může vyvlastnit majetek v zájmu výstavby silnice, mělo by být umožněno vyvlastnění v zájmu zachování nebo vytvoření pracovních míst. Tohle je nejkontroverznější bod širokého hnutí, které sjednocuje úsilí za zachování pracovních míst, stejně tak za radikální změnu závislosti, hierarchie a vykořisťování a za vztahy založené na vzájemné pomoci a rovnosti (ve všech obsazených továrnách jsou rovné mzdy).

Takhle, uprostřed bující krize, v duchu motta "Ocupar, Resistir, Producir" (Obsaď, vzdoruj, produkuj), pracující spontánně ukázali světu své schopnosti udržet společnost v chodu, zatímco zaměstnavatelé uprchli.

Problémy a perspektivy

a) Vztahy mezi politiky a nově vzniklým sociálním hnutím

Argentinské povstání v prosinci 2001 nebylo iniciováno žádnou levicovou politickou stranou. Členové mnohých stran a uskupení byli nepochybně účastníky organizací pracujících, ale k rebeliím došlo spontánně a byly nezávislé na těchto organizacích.

Situace vytvořila příznivé podhoubí pro zrod organizací přímo z revolt, např. sousedská shromáždění, která se snažila dosáhnout politiky výrazně odlišné od té, kterou praktikují politické strany (ať už pravicové, nebo levicové). Ale tím, že zůstaly při své spontaneitě, nebyly schopny rozvinout politický projekt, který by v dlouhodobém horizontu představoval příklon ke zdola organizovanému modelu. A na druhou stranu si většina levicových stran tradičně přihřála polívčičku a snažila se vytvořit spojitost mezi politickými stranami a sociálním hnutím – a to takovou, ve které sociální hnutí hraje pasivní roli a politický 'hráč' si přisvojuje veškerou odpovědnost.

Lidská intuice podobný parazitismus odmítá, ale intuice nestačí a dříve nebo později lidé skončí tak, že začnou 'akceptovat' tradiční roli oficiálních levicových stran, anebo zkušenosti, které získali, utopí ve svých vlastních protikladech. Takto dramaticky dopadla většina sousedských shromáždění. Proto původní bojový pokřik argentinského lidu „Que se vayan todos“ (Všichni ven), který vyjadřoval přání skoncovat se všemi zkorumpovanými byrokraciemi a s celou politickou třídou skončil nakonec tak, že vše zůstalo při starém.

V tomto bodě má anarcho-komunistická vize mnohé co říci a argentinskému lidu může nabídnout mnohem více: přímou akci a přímou demokracii, odmítnutí státu a tradiční politické formy. Anarcho-komunismus je politický proud, který by mohl hrát klíčovou roli při poskytování politického rámce k rozvoji strategického revolučního a politického programu pro lidi na základě jejich vlastních zkušeností, ale s použitím prostředků, získaných díky historickým i nedávným mezinárodním revolučním zkušenostem, kterými je anarchismus živen. Jenomže taková alternativa musí být teprve vybudována a mnoho aktivistů a aktivistek na tomto úkolu v Argentině pracuje.

b) Vlastnictví a management

Jedním z hlavních debatovaných témat mezi levicovými politiky a pracujícími obsazených podniků bylo neodkladné řešení vlastnických vztahů, které by bylo v souladu s jejich revolučním projektem – měly by být továrny ve společném vlastnictví pracujících, nebo by měly být pouze řízeny pracujícími, ale vlastněny státem. Citace z článku otištěném v magazínu EN LA CALLE (Na ulici), který vydává argentinská anarcho-komunistická organizace OSL (Libertinská socialistická organizace), velmi precizně zachycuje problém a východisko hledá v anarchistické vizi:

„V tomto kontextu se různí levicoví politici snaží ovládnout a nasměrovat debatu do termínů samospráva pracujících vs. družstevnictví. „Bojujeme za znárodnění... nechceme družstva... tak se zbavíme ducha konkurence...“ prohlásila Celia Martinez, členka mezinárodní komise továrny Brukman (kandidátka za trockistickou PTS (8)), čímž politickými vyhlídkami hierarchického cooperativismu zamlžila právní postavení družstva potřebné k vyvlastnění. Jejich prosazování požadavků, sestávajících z vyvlastnění bez splácení, kde stát poskytne základní kapitál, bude se starat o vyplácení mezd a v některých případech se stane i spotřebitelem. Jinými slovy stát poskytne – pracující naplánují a zorganizují. Po vyvlastnění je nezbytné získat legální status, jako např. status družstva. Ale přestože Brukman, Zanon, Ghelco, Panificaciun 5, Grisinupolis a dalších 150 továren získalo tento status, nabytí legálnosti nebyl zdaleka jediný problém.

Zestátnění podniku, který se nalézá pod samosprávou pracujících, by bylo v tomto případě prospěšné pouze za předpokladu, že by se stát taktéž nacházel pod správou pracujících a společnosti (rozumět této taktice, neznamená ji sdílet). Požadovat po buržoazním státu, aby vyvlastnil obsazené továrny mimo kapitalistický kontext a transformoval je do rukou pracujících – aby se postaral o vyplácení mezd a poskytnul základní kapitál – od toho samého státu, který zapříčinil stávající bídnou situaci pracujících, a navíc v době, kdy se dělnické hnutí nachází v ryzí defenzivě – není ničím jiným, než iluzí.

Na druhou stranu není družstevnictví definitivním řešením pro problémy pracujících. Na většinu otázek, které si jako neprivilegovaní klademe, nedává žádné odpovědi. Neposkytuje žádná řešení pro problematiku kapitalistických vztahů produkce, ale pouze pro jeho povrchní rysy (monopoly, soutěž, apod.), proti kterým klade sítě družstev, tedy subsystém paralelní ke kapitalismu.

Pokud mluvíme o samosprávě pracujících, rozumíme tím zrušení nadvlády hrstky privilegovaných, zrušení nadvlády buržoazie, tedy zrušení státu v jakékoliv jeho podobě. Jako pracující bychom se neměli podílet pouze na organizaci naší práce na poli, v továrnách a v dílnách, ale také ve zbytku společnosti.“ (9)

Podle argentinských anarchistů nepřináší řešení ani jeden, ani druhý politický projekt (družstevnictví, nebo vyvlastnění státem), ale vytváření prostředí, ve kterém pracující neztrácejí práci – tj. přijmutím právního statutu družstva (bez politických vyhlídek hierarchického cooperativismu), aby zachovali prostor pro sebeorganizaci a kolektivní hledání toho, jakým způsobem organizovat společnost globálně. Jakékoliv reformy, které dnes vyhrajeme, představují pouze drobné krůčky, které musí být doplněny bojem dalších hybatelů lidového hnutí.

c) Směrem ke společnosti zbavené manažerů a kapitalistů?

I přes mnohé protiklady a problémy argentinská praxe jednoznačně dokazuje nadbytečnost vládnoucí a manažerské třídy. V případech, kdy šéfové nezvládli správu a produkci, pracující dokázali, že to zvládnou bez nich – a lépe. Historie vykořisťovaného hnutí je plná podobných příkladů (průmyslové sítě v Chile, průmyslové a rolnické kolektivy během španělské revoluce a ruské sověty a dělnické rady v r. 1917, atd.) a argentinský případ nám znovu ukazuje, že třída pracujících neztratila po století a půl proletářských bojů nic ze svého vnitřního potenciálu. Ukazuje nám základní faktor produkce: šéfové nemohou provozovat průmysl bez pracujících; pracující mohou provozovat průmysl bez šéfů lépe.

Tyto zkušenosti také upozorňují na problémy, kterým anarchisté čelí kdekoliv při počínajícím lidovém povstání a které nám ukazují, že budování libertinské společnosti není záležitostí opakujících se klišé a sloganů. Neexistují jednoduché odpovědi a nabyté zkušenosti se budou v mnohém lišit v závislosti na místních faktorech, právních a represivních překážkách, ekonomických omezeních a místní tradici vzdoru pracující třídy. Revoluce se neodehraje přes noc, je ale akumulací různých faktorů, které se odehrávají na různých místech v různém časovém horizontu. My je všechny musíme spojit uceleným způsobem s revoluční anarchistickou strategií, s kladením důrazu na budování anarchistické organizace, abychom mohli, jak my anarchokomunisté věříme, sloužit jako katalyzátor lidových bojů (10). Ryzí spontaneita totiž nestačí.

Měli bychom začít vážně uvažovat o problémech, kterým čelí vzdorující pracující v před-revoluční periodě (např. vliv vlastnických vztahů na správu podniku, se kterým se setkali pracující obsazených továren; vztahy mezi lidovým hnutím a politiky, apod.). Měli bychom brát v úvahu konkrétní okolnosti bojů a podrobnosti, kde se boje odehrávají, proto abychom získali jasné principy a praktické odpovědi. A v té samé době musíme být schopni z ideového hlediska porozumět odlišným způsobům bojů a hledat mezi nimi cesty, které směřují k libertinské revoluci.

Všechny tyto zkušenosti ukazují, že anarchistické úsilí o společnost zbavenou manažerů (ekonomických i politických (11)) a kapitalistů není pouhou nadutou utopií, ale reálnou možností, zakořeněnou v současnosti a v potenciálu pracující třídy. Historie znovu a znovu ukazuje, že podhoubí pro sociální spravedlnost a svobodu je zralé tady a teď, a vše, co bychom měli dělat, je připravovat vhodný okamžik,k, organizovat se, bojovat a uspíšit možný zvrat. Proto, když anarchisté požadují zdánlivě nemožné, vše co ukazují je, že spektrum možného je daleko širší, než si buržoazie přeje abychom věřili. A my demonstrujeme, že každá sociální zkušenost, každá revoluční akce konstantního hnutí utlačovaných proti utlačovatelům vyžaduje odhodlané zdola organizované síly, které zareagují na nové problémy a nové perspektivy a které zhroutí pyramidu kapitalistického režimu a utvoří společenskou síť zbavenou manažerů a kapitalistů.


Poznámky:
(1) Hombre y Sociedad No. 14, Suplemento, prosinec 2001.
(2) V posledních letech byly v hnutí 'piqueteros' zaznamenány byrokratizující tendence
(3) To pocítila hlavně střední třída
(4) Velkou část obyvatel Buenos Aires tvoří potomci italských imigrantů
(5) EN LA CALLE, Buenos Aires, No. 52, červen/červenec 2004
(6) CNT, No. 301, květen 2004
(7) CNT, No. 298, únor 2004
(8) Trockistická politická strana
(9) EN LA CALLE, Buenos Aires, No. 49, září 2003
(10) Stanovisko prosazované 'platformistickým' proudem v anarchismu, ke kterému se řadí např. OSL v Argentině, OCL v Chille, WSM v Irsku.
(11) Co se týče společnosti 'zbavené politických manažerů', kde je stát jako instituce demontován, ukázala argentinská zkušenost sousedských shromáždění zajímavou cestu, kterou bychom se mohli ubírat. Stejně jako pracující osadili továrny, chopili se organizace produkce a vzali tak pracoviště do svých rukou, lidé mnohých sídlišť a sousedství v Buenos Aires vzali politické záležitosti do svých rukou ve stylu horizontálního modelu sebeorganizace.


Z Red & Black Revolution no.8 přeložil Tonda Kováč
www.wsm.ie

Poznámky překladatele:
* text vyšel v prosinci 2004 v Red & Black Revolution no.8
** období, ve kterém se vystřídalo během několika měsíců pět kabinetů

Related Link: http://www.csaf.cz/index.php?clanok=1039
This page can be viewed in
English Italiano Deutsch
© 2005-2024 Anarkismo.net. Unless otherwise stated by the author, all content is free for non-commercial reuse, reprint, and rebroadcast, on the net and elsewhere. Opinions are those of the contributors and are not necessarily endorsed by Anarkismo.net. [ Disclaimer | Privacy ]